Hinatina temná strana
Kapky deště těžce dopadají na dlaždice, v louži se leskne můj odraz, odraz osoby brečící si do dlaní. Co jsem to udělala, co? Proč to muselo takhle skončit? Pokaždé, když ho vidím, proč?
„PROČ?“ vykřikla jsem do ticha půlnoci, odpověděla mi jen stará kočka nevrlým zavrčením. Klečím v dešti, ve slepé uličce, s promočeným oblečením a vlasy, pomalu si sedám na zadek a při pohledu na něj se ještě víc rozbrečím. Proč zrovna ty? Proč zrovna my?
Kap…kap…kap, slzy dopadají do rudé kaluže, černomodré vlasy mi padají do obličeje. Zkrvavený kunai v mých rukách mi dodává pocit nenávisti a zloby. Oči pláčou, srdce pláče, rty se šíleně usmívají, jakoby chtěly utišit smutek snahou se usmát, rozveselit mě.
Vzpomínám, vzpomínám si na naše společné chvíle, romantické okamžiky, první polibek, první rande, první…noc strávenou u něj doma. Při těch vzpomínkách se do mě vlil pocit beznaděje.
„J-já…Já, tě…,“ nemohla jsem to slovo vyslovit, pláč mi bránil v dýchání, v krku se mi udělal obří knedlík a já se začala dusit. Při pohledu na jeho zkrvavené tělo, na jeho dokořán otevřené oči, na jeho ruku směřující ke mně a na jeho úsměv, jsem nemohla udělat nic jiného, než se k jeho tělu přitulit.
Jeho ledové ruce, bílá pleť, modré oči, ledové rty…brečela jsem, zase a víc. Každou vteřinou bylo loučení s ním horší. Kdyby se mě jen nesnažil bránit, kdybychom šli radši tam, kam chtěl on, kdybych si nestála za svým.
„Promiň, promiň, lásko,“ šeptala jsem do jeho hluchého ucha, „promiň za všechno, za mojí stydlivost, za můj strach, za tebe, tvou smrt. Děkuji ti za tvou lásku, ale dneškem to vše končí, dnes končíme…společně.“
Kunai, který jsem držela v ruce, mě tak hřál, odvahu, kterou mi dával, jsem mohla využít i na jiné věci, ale já se chtěla pomstít! Pomstít se tomu co mi to udělal.
„Zasr*nej Uchiha, má štěstí, že jeho klan už pobil někdo jinej, jinak bych to udělala já. A Sakuru taky zabiju, ta v tom jede taky, všechny…všechny zabiju!“ nikdy před tím, jsem neměla takovou chuť někoho zabít, cítit jak svým kunaem pronikám do jeho těla, jak stříká krev do všech stran, jak prosí a plazí se přede mnou, chuť po pomstě, ta mě pomalu ovládala, temnota mi stoupla do hlavy. Nechala jsem mrtvého Naruta ležet na zemi a šla za ním, za Sasukem Uchihou.
Pomalu jsem se vkradla do jeho a Sakuřiny ložnice, ještě dřív než si mě všimli, jsem je oba znehybnila výbušnými lístky. Uchihův vyděšený pohled jsem si vychutnávala, Sakury slzy mi dodávaly sebevědomí. Sharingan mířící přímo na mě, mě absolutně nezajímal, protože po pokoji byly polepené výbušné lístky, a kdyby si něco zkusily, vyhodila bych je do povětří i se mnou.
„Tohle je za Naruta, za náš společný život, za naše sny, za vámy zkažené plány, za vaši nenávist vůči našemu štěstí, budete platit za vaše nerozvážné jednání!“
„Hinato, prosím tě, nebuď zbrklá, budeš litovat dne, kdy ses narodila, když to uděláš! Seš absolutní nula, nás nemůžeš zabít!“
Bez mrknutí jsem nacpala Sakuře do pusy výbušné lístky, Sasukemu jsem jimi zalepila oči a začala se šíleně smát. Lehce jsem vytáhla další kunai a začala si s ním hrát jako kovboj s pistolí, klekla jsem si doprostřed jejich postele, zvedla ruce nad hlavu a zabořila kunae do jejich těl. Krev byla všude, měla jsem ji v obličeji, v puse, byla na stropě, na peřinách.
Odcházela jsem se skvělým pocitem, pomsta byla sladká. Před domem jsem spojila ruce do pečetě a sladce, sebevědomě a šťastně jsem zařvala do tmy:
„Kai!“ výbuch otřásl vesnicí, lidé se seběhli k hořícímu domu, ze kterého skoro nic nezbylo, a já? Já jsem došla k mrtvému Narutovi, vzala jsem ho a ztěžka nesla na hřbitov, bylo to náročné, nejsem zrovna nesilnější. Když jsem došla k hrobu Čtvrtého, položila jsem na něj Naruta a naposledy se s ním rozloučila, věděla jsem, že už se s ním ani v posmrtném životě nesetkám.
Kunai se blížil k mé hrudi, bylo ticho, vražedné ticho, tma, ta pohlcující tma. Poslední nádech a…tma…konec…prošla jsem tunelem na druhou stranu, tam mě nikdo nečekal…nikdo a nic.