Anko a její love story-srážka
Dvě kunoichi seděly na střeše jednoho z domů a povídaly si, najednou jedna z nich zesmutněla.
„Hele, Anko, proč jsi tak smutná, vždy se směješ a teď se šklebíš jako bys snědla kari omáčku.“
„No víš Kurenai, je to dost dlouho, ale potkala jsem kluka, co mi připomínal někoho z dob, kdy jsem byla ještě mladá, někoho…“
„Koho jsi milovala? Jako já Asumu?“
„Ne, já sem ho milovala jako Asuma tebe, strašně, ale strašně moc.“
„No tak dělej, pověz mi to. Chci o něm slyšet.“
Anko tedy začala s vyprávěním:
-----------------------------------------------------------------------------
Šla jsem ulicemi Konohy, jako vždy jsem měla v puse dango knedlíček. Všichni mě zdravili a já jim jako vždy přikyvovala hlavou. Jak jsem tak s úsměvem na tváři a knedlíčkem v tváři zdravila lidi, vrazila jsem do mladého ninji:
„Ou, ježiši pardon, já sem tě neviděla, jsi v poho?“
„J-jo…vy- vy, jste Anko?“
„Jasně,“ s úsměvem jsem se poškrábala zezadu na hlavě, ninja mi úsměv opětoval a podal mi ruku:
„Já jsem Gunji, rád vás poznávám, viděl jsem vás, v jedné Bingo knize.“
„Ráda tě poznávám. To jako fakt? Komu patřila?“
„Netuším, je to docela dlouho.“
„A ty jsi z ANBU?“
„Jak to víte?“
„No máš na sobě tílko a tetování ti vykukuje. Jakto, že nejsi na misi nebo alespoň nejsi na nějakou připraven?“
„No, to se špatně vysvětluje, tady na ulici plné lidí. Nechcete jít na Dango knedlíčky?“
„No, já nevím,“ věděla jsem, že prostě musím jít, ne proto, že se mi ten hošan tak líbil, ale proto, že sem zas dostala na ty knedlíčky a tou dobrou polívkou chuť, „to víš, že s tebou půjdu, ale platíš!“
„Jasný.“
Já a mladý rozzářený kluk jsme si sedli ke stolečku, mě už rovnou přinesli knedlíčky s mou milovanou sladkou fazolovou polévkou, mňam. Gunji jak to viděl, objednal si to samé, byla jsem docela ráda, že bude jíst to stejné jako já, alespoň něco sme měli společné.
„A kolik ti je?“
„M-mě…no,“ usmál se na mě jeho parádním šibalským úsměvem: „to je tajný, ale rozhodně nejsem tak mladý jako vy.“
„Keci,“ zasmála jsem se, a při tom jsem si v duchu říkala: Lichotníku ušatá. Ty se mi líbíš čím dál víc.
„Ale opravdu, vám musí bejt tak kolem dvacítky ne?“
„Hah, tak to ses teda trefil,“ polkla jsem knedlíček a pokračovala: „mě je kolem dvacítky, to máš pravdu, ale nejsem zrovinka nejmladší, už mi pomalu táhne na dvacet čtyři. Hrozně to uteklo.“
„Vážně? Ale vypadáte tak na dvacet, nožná míň, mě je přesně dvacet. No tedy dnes mám narozeniny, a proto sem dostal volno.“
„Proč tedy nejsi doma a neslavíš?“
„Není s kym slavit, ani nemám důvod je slavit, přesně před deseti lety mi zemřeli rodiče, je to docela smutné.“
„Aha, tak to promiň, jak to, že jsi v ANBU, na akademii sem tě neviděla, ani na chuuninské zkoušce,“ zabodla jsem do stolu další špejli, „jak to, že ses k nim dostal?“
„No, to je docela jednoduché, nebyl jsem zdejší ninja, jsem původně z Oblačný, tam jsem byl jeden z nejtalentovanějších ninjů, ale nějak se mi tam nelíbilo, jen jsem dělal problémy a nikdo se se mnou nebavil, tak jsem se stal členem tamější ANBU jednotky, byl jsem jejich kapitán, ale stejně sem požádal o přestup do jiné vesnice.“
„Hmm…hmm…,“ přikyvovala jsem hlavou: „A ty máš nějakou specializaci?“
„No, v podstatě jo. Jsem vycvičený jako Tokubetsu jounin, moc si nestěžuju. Vy jste jounin, že?“
„Jasný.“
Povídali jsme si celý den, procházeli jsme se po vesnici a já mu ukazovala moje oblíbená místa. Byl milý, pozorný, naslouchal, soucítil se mnou, když jsem mu vyprávěla o Oroušovi. Prostě jsem se asi zbláznila a pozvala ho k sobě domů. Neměla jsem to dělat, ne proto, že jsem byla o čtyři roky starší, ale proto, že se mi později vymstilo.
„Co si dáš?“
„Já nevím, co mi nalijete.“
„Hmm…tak si dáme panáka,“ nalila jsem panáka saké, pro oba.
„Děkuji.“
„Hele, budeme si tykat, ju? Známe se už docela dost, tak by bylo lepší, kdybys mi nevykal.“
„Tak to bude super, tak čau Anko,“ přiťukli jsme si. To tykání, to jsem taky neměla dělat, akorát jsem si k němu vytvořila jakési pouto.