Anko a její love story-mise 1/2
Kurenai si odkašlala:
„He, to si ho znala jeden den?“
„No a?“
„No jako já a Asuma…“
Anko jí skočila do řeči: „Sorry, ale já prostě jen nedělám drahoty a du rovnou na věc! A teď poslouchej, děláš ukvapený závěry!“
Už jsme dopili třetí láhev saké a začala ta pravá sranda, hráli jsme poker, svlékací poker, ale já už tak toho na sobě nosila málo, bylo léto a horko.
„Vyhrál jsem! Juhu a kalhotky dolu!“ Gunji se takhle radoval z každé výhry, bohužel vedle mě už ležela hromada prádla, vedle něj jen tílko a síťové spodní tílko, které měl podobné jako Kakashi, snad i to samé.
„Ach jo, další prohra. Tak to bychom mohli skončit, nemyslíš?“ přiopile jsem hodila karty na zem.
„Ne, ne…ne! Noc je ještě mladá, dáme si nějakou další hru, třeba…“ taky už trochu opilý Gunji si stoupl a mrštil sebou o zem, dopadl těsně vedle mě a díval se na moje nahé tělo: „změříme ti hrudník, schválně jestli máš větší prsa než já.“ Když domluvil, vytekla mu z pusy slina a začal se řehtat jako malé děcko, škubal sebou a kopal nohama. Otráveně jsem se zvedla, ale měla sem přesezené nohy, není se čemu divit, celou dobu sem na nich seděla, spadla sem hned vedle něho.
„Co děláš?“
„Nevim, jen sem šla pro metr.“
„Na co metr?“
„Chtěl sis mě změřit.“
„Ale na co metr? Mám snad ruce, ne?“ Gunji si utřel slinu a zadíval se mi do očí.
Otočila jsem se na záda a ruce dala za hlavu:
„Už je moc hodin, chci spát.“
„Taky bych si klíďo vlezl do postele, kde je tu ložnice?“
„Druhý dveře v…co? Ty jdeš k sobě!“
„Fajn já už to nejdu.“ Gunji se zvedl a odešel do tmy bytu, slyšela sem klapnutí dveří tak jsem si myslela, že už odešel, vstala jsem a šla do ložnice. Druhé dveře vpravo, vlevo byla koupelna.
Unaveně jsem si sedla na postel a uslyšela zamručení, zvedla jsem se a rozsvítila, Gunji se mi rozvaloval po posteli a mžoural na mě:
„Co to děláš? Zhasni a pojď spát.“
„Fajn, tak se ale trochu šoupni.“ Zhlasla jsem a šla si k němu lehnout, oba jsme rázem vytuhli.
Ptáčci zpívali za okny, a mi byli rozvaleni jeden přes druhého, na tak už poměrně úzké posteli, nebyla jsem zvyklá spát s někým v mojí posteli, většinou jsem přespávala u nich, nebo jsme byli někde mimo dům, ale to není podstatné.
Ptáci tedy zpívali dál, Gunji sebou trhl:
„Sakra, kolik je?“
„Nevim, devět.“
„A sakra,“ vzal si věci, a dal mi pusu na tvář: „bylo to super, zase to zopáknem, tak zatím.“ Vylítl ze dveří, slyšela jsem jen dupot po schodech.
„Hmm…devět, něco jsem měla udělat, v devět,“ pomalu jsem vstala z postele, došla do koupelny a pořád jsem si opakovala: „v devět, někde a s někým v devět.“ V koupelně jsem zjistila, že jsem úplně nahá a to mě probralo. „Sakra! V devět u Hatakeho. Kurňa!“ Rychle jsem se oblíkla a vyskočila ven oknem, rovnou na střechy domů, běžela jsem jako o závod. Konečně jsem doběhla ke Kakashimu. Stál před domem a netrpělivě klepal nohou:
„Kde seš? Čekám tu jako stará baba na vnoučata!“
„Promiň, ale já jsem se ztratila a na cestě jsem potkala starou babičku a tak jsem…“ Kakashi mě přerušil:
„A tak si jí pomohla, že? To je ale moje výmluva, tak si to nech! Jdeme.“
„Fajn.“ Po cestě jsme nabrali ještě Iruku a Yuugao, chtěli jsme je dát dohromady, ale přidal se k nám i Gai, byla jsem opravdu štěstím bez sebe.
„Kakashi, zahoď tu knížku a objednej si už konečně, ani ses nekoukl do jídelního lístku!“ Byla jsem nabroušená, protože kvůli Icha Icha knížkám, jsem musela protrpět hodinu bez Dango knedlíčků. Seděli jsme tiše a jedli, Kakashi se jídla ani nedotkl, jen na něj tak koukal a poté si ho nechal zabalit sebou.
Když jsme šli domů, uviděla jsem skupinku ANBU členů jak sedí na louce a hrají karty, poker. Na chvilku jsem se zastavila a dívala se, jeden z nich pořád vyhrával,
„Hah, dítě štěstěny,“ řekla jsem si potichu. Najednou jsem si vzpomněla, že jsem taky hrála pokra a ten, co hrál se mnou, pořád vyhrával, ale ještě si tak vzpomenout na tu osobu. Mávla jsem nad veselící se skupinkou rukou a pokračovala k Hokage.
„Anko, budeš na výzvědné misi, mám podezření, že se tu potulují nějací ninjové ze Zvučné, nepůjdeš sama, bude tě doprovázet tým z ANBU.“
„Ano Hokage-sama, a kdy by měli být, ti ninjové?“
„Nejspíše poblíž hranic, ale nejsem si jist. Jestli je potkáte na našem území a budou na vás útočit, neměj slitování!“
„Ano,“ s těmito slovy jsem vyšla ze dveří, vzápětí jsem se vrátila: „Hokage-sama…“
„Za dvě hodiny!“
„Děkuji.“
Dvě hodiny uplynuly jakoby nic, stála jsem před branou a čekala na svůj tým, už jsem byla nervózní a tak jsem chodila od sloupku ke sloupku, zaslechla jsem smích a tak jsem zpozorněla, přibližovala se ke mně skupinka ANBU, které byla na louce, všichni se smáli.
„Kde jste? Čekám tu na vás docela dlouho. Nerada čekám na ostatní.“
„Omlouváme se Anko-hime,“ zasmál se jeden z nich, jeho smích mi byl povědomý, ale já jsem si pořád nemohla vzpomenout, co jsem včera večer prováděla.
„No jasně, pán je vtipálek, co? Ale teď dělejte, nechci mít u hranic ty Zvučný šmejdy!“ vyrazila jsem a ostatní za mnou.
„Anko-hime,“ dohnal mě ten s tím povědomým smíchem, „víte…tedy víš, že máme docela silné soupeře?“
„Co tím myslíš?“
„Myslím tím to, že všichni nejspíše poslouchají Orochimaru.“ To jméno jsem nesnášela, podívala jsem se na ninju a ten ode mne kus uskočil.
„Nikdy, nikdy nevyslovuj jeho jméno!“
„Sama jsi mi o něm povídala, proč tě to tak žere?“
„Kdy jsem ti…aha,“ už jsem si vzpomněla, zrudla jsem a zrychlila.